Letět do Španělska malým letadlem byl dlouhodobý sen, který se letos stal skutečností. Rozhodnutí vyrazit padlo poměrně náhle – na následující dva týdny jsme měli home office doplněný státním svátkem. Vidina „ve čtyři zaklapnu počítač a jdu na pláž“ byla příliš silná, slovo dalo slovo a začali jsme se chystat.
Plán letu
Jelikož jsem si let do Španělska během volných chvil již nějakou dobu připravoval „do zásoby“, vše se dalo do pohybu rychle. Nejprve bylo potřeba prostudovat pravidla v jednotlivých zemích. Všechno bylo víceméně standardní, nezáludné, jen Španělé pro ultralighty vyžadují povolení, které bylo nutno vyřídit. Naštěstí jsme jej obratem dostali.
Po prostudování předpisů následovala příprava trati, domluva s jednotlivými letišti a výběr ubytování. Plán byl strávit pracovní týden u moře, volba tedy padla na Castellón u Valencie. Protože už byla půlka září a počasí začínalo být všelijaké, naplánovali jsme na přesun vždy tři dny.
Během přesunů jsme měli v plánu prohlédnout si Carcassone a navštívit kamarády ve Valladolidu, Jaénu a Biarritzu. A pokud by se poštěstilo při jedné cestě nakouknout do francouzských Alp, byl by to úplný sen.
Příprava letadla
Ve čtvrtek, den před plánovaným odletem, jsem šel na letiště pořádně prohlédnout letadlo, zabalit to nejnutnější a natankovat po špunty. Během prohlídky se mi nezdál chod plynové páky u pilota, první třetina rozsahu se zdála velmi volná. Mechanismus jsem rozebral a zjistil poškození lanka o velmi ostré zakončení bowdenu. Paráda. Shodou náhod jsem měl v hangáru náhradní, během stavby jsem raději kupoval díly do zásoby, co kdyby se mohly někdy hodit… Takže rozebrat, vyměnit, vyzkoušet, zalétnout… Povedlo se a letadlo bylo připraveno na velký výlet.
Odlet
Předpověď počasí pro naši trasu přes Německo byla pro sobotní dopoledne nevábná. První úsek jsme se tedy, i přes silný protivítr, rozhodli letět již v pátek odpoledne. První naší plánovanou zastávkou byl Freiburg. Známe to tam a víme, že na letišti mají bezolovnatý benzin a jsou velmi rychlí. Prostě Německo. Natankovali jsme plné a přes hranice vyrazili do francouzského Colmaru. Jak poradily mapy a Booking, ubytování tam stojí polovic a hotel je hned naproti letišti. U letištní čerpačky prodávali Avgas, ale tuším pouze s francouzskou tankovací kartou. Tu jsem v té době ještě neměl a a beztak nechci svůj Rotax krmit Avgasem, pokud to není vyloženě nutné. Když jsem mluvil o německé efektivitě, tak setkání s Francií bylo v úplně jiném duchu. Letiště je umístěno v industriální části na okraji města cca 4 kilometry od centra a po sobotní cca půl sedmé večer již nejezdí žádné autobusy až do pondělního rána. Rovněž supermarkety již měly z většiny zavřeno. Taxi jsem neviděl a francouzsky bych se s nimi po telefonu nedomluvil, takže následovala skoro dvouhodinová výprava pro obloženou bagetu do jednoho z posledních otevřených supermarketů. Zato předpověď na sobotu vypadala slibně…
Alpy!
Jedna z příjemných věcí na podzimním létání je ta, že si ráno můžete přispat a nemusíte mít výčitky, že už je dávno hezky a měli už jste být na cestě. Po rozpuštění ranní mlhy jsme naskočili do letadla plni očekávání. Předpověď vypadala, že bychom se mohli proletět přes francouzské Alpy. První hodina a půl nám ale dala zabrat – nízké mraky, pod kterými jsme se museli probojovat. Francouzi mají naštěstí velkou koncentraci letišť. Letěli jsme tedy tak, abychom vždy měli jedno z nich na dohled. Znalost terénu díky předchozí letecké návštěvě mi velmi pomohla, stejně jako terénní mapa ve SkyDemonu, a po hodině a půl maximální koncentrace jsme vylétli do sluníčka.
A teď hurá kurzem k Mont Blancu! Do poslední chvíle jsem nevěřil, že se všechny podmínky potkají. Déšť, mraky, vítr… Vše se najednou tak hezky uklidnilo a my mohli s pokorou a velkou opatrností do hor nahlédnout. Poprvé jsem si, po letech učení se a získávání zkušeností, troufnul podívat se i do údolíčka. A v těch jsme zůstali až k Albertville. Nad námi se rozkládala TMA a já si nechtěl povídat, chtěl jsem si vychutnávat tu neuvěřitelnou krásu.
Posuďte sami…
„Proč se nespoléhat navigaci?“ Zrovna při letu přes francouzské území kolem Ženevy mě SkyDemon poměrně překvapil. V tabletu jsem neměl stažené mapy Švýcarska, protože jsem na jeho území letět nehodlal. A, světe div se, ženevské CTR a TMA, rozkládající se i na francouzském území, na SkyDemonu vůbec nebyly! Protože je řídí Švýcaři, jsou zahrnuté do švýcarských map, a ty jsem v tabletu neměl. Naštěstí v mobilu mám staženou celou Evropu…
Po kochačce kolem jezer nastal čas na další zážitek – horské letiště Mégeve. Je to prý jedno z těch nejjednodušších horských letišť. Nachází se ve výšce 4800 stop, má pevně definovanou proceduru na přiblížení a neexistuje moc možností pro go-around. My však štěstí neměli. Na přistání v Mégeve nám foukal vítr do zad, což naznačoval i mrak, který se nad horou vytvořil. V kombinaci s řídkým vzduchem a tedy vyšší pravou vzdušnou rychlostí by rychlost dosednutí byla relativně vysoká. Na domovském letišti bych si to možná ještě troufnul, tady ale zkoušení nemělo místo. Buď na jistotu, nebo vůbec.
Lehké zklamání z toho, že si do zápisníku nezapíšu své první horské letiště, vzápětí vystřídalo nadšení. Horský terén poklesl, před námi se rozprostíralo velké údolí a na jeho konci Mont Blanc! Výše, než kam jsme vůbec byli schopni s naším drobkem dostoupat, napůl skrytý v mracích. Působil majestátně. Když jsem pod ním jako malý stál poprvé, ani ve snu by mě nenapadlo, že si tam jednou odpilotuji svoje malé letadlo.
Pro mezipřistání jsme zvolili letiště v Albertville, plné velmi ochotných přátelských lidí. Půjčili nám kanystry, odvezli na benzinku a dali užitečné rady a tipy. Sem se určitě vrátíme!
Zajímavé bylo, jak rychle se vítr v údolí dokázal otočit. Při přistání nám foukal od západu, během naší pauzy se uklidnil a začal foukat od východu. Tak zůstal až do odletu. Tehdy jsem si všiml ještě zajímavého fenoménu, kdy s přibývající výškou se vítr opět úplně otočil, zatímco na zemi foukal stále z toho samého směru. Hory…
Odpolední přelet do Carcassone byl díky horám krásný, ale jinak poměrně nezajímavý. Letiště v Carcassone bylo až na absenci paliva vynikající. Nízké přistávací poplatky, prostor pro parkování malých letadel včetně kotvících ploch, samoobslužný přístup díky bráně na kód. Do historické citadely je to slabá hodinka cesty. Musím říct, že takový denní průměr nachozených kilometrů, jako při létání po Evropě, jsem dlouho neměl.
Španělsko
Neděle nám přinesla vytoužené Španělsko. Odlet z Carcassone s mezipřistáním na tankování v Perpignanu a pak už ve sluchátkách poslouchat španělštinu. Fantazie! Pyreneje jsme přelétali v cca 7000 stopách, níže byl vzduch značně neklidný. S ohledem na čas jsme vynechali prozkoumání Andorry a namířili to přímo do Castellónu.
Španělský terén dokáže být zrádný. Trasu jsem měl naplánovanou mimo řízené prostory (španělské omezení pro ultralighty, přinejmenším diskutabilní) a s ohledem na výškový profil terénu – tak, abychom nemuseli do příliš vysokých kopců, kdyby se třeba mraky rozhodly ležet nízko. Trasa vedla nad zemědělským terénem mimo lesy a velká města. Jednu věc jsem ale nedomyslel…
Španělsko je plné oliv a případné nouzové přistání mezi ně jsem si představovat opravdu nechtěl. Dali jsme si tedy trénink vyhledávání objektů na zemi a přelétávali z vždy jednoho vhodného políčka na druhé tak, aby alespoň jedno z nich bylo vždy na dokluz.
Od té doby si během plánování navíc i pečlivě projíždím satelitní snímky přelétaných oblastí a trasu tomu přizpůsobuji. Mám tak trasu krásně připravenou a přesně vím, co mě čeká. Lety se tím staly daleko klidnější a eliminoval jsem i jistou improvizaci. A to vše jde jednoduše udělat během pár chvil ve SkyDemonu…
A jak jinak, na poslední hodinu letu se začala stahovat mračna. Oproti Francii je ve Španělsku letišť pomálu a i když jsme měli vyhlídnuté některé záložní varianty, moc se nám na ně létat nechtělo. Kdo ví, v jakém stavu byly tamní hliněné dráhy. Naštěstí to byl planý poplach. Po dni bez mráčku se asi jakákoli oblačnost zdála horší, než ve skutečnosti byla. Do Castellónu jsme doletěli hodinu před západem, letadlo přikotvili do připravených ok a vydali se na ubytování. Pro výlet k moři je Castellón skvělý. Letiště se nachází přímo u pláže blízko restaurací a hotelů, na místě funguje velmi dobrá MHD, ubytování je velmi levné a lidé příjemní. Za dvě přistání a pět nocí parkování jsme platili necelých 20 Euro, na letišti byl k dispozici bezolovnatý benzin a vše probíhalo v přátelském aeroklubovém duchu.
Let kolem pobřeží mi způsoboval zajímavou iluzi. Bylo úplně zataženo, moře plynule splývalo s oblačností a zprava do moře klesaly vysoké kopce. Všimnul jsem si, že mě „něco“ stále tlačí do levé zatáčky. Protože totiž horizont na pohled tvořilo pouze klesající kopcovité pobřeží, snažil jsem se podvědomě rovnat s ním. Tedy pravé křídlo malinko nahoru, levé dolů.
Během jednoho odpoledne jsme se stihli otočit za spřáteleným závodníkem Yagem Ossetem na jeho letišti kousek od Valencie, prohlédli si hangár, kde si mísťnáci mj. velmi chválili českého Zephyra. Na cestu zpět vyfasovali soutěžní mapu s koridorem pro Air Navigation Race. Soutěživé srdíčko zaplesalo a tímto máme svůj nový rekord v délce přeletu na jednu etapu navigační soutěže 🙂
Týdenní home office v teplu u moře, každý den po práci na pláž s vědomím, že za rohem máme letadlo, kterým jsme přiletěli, zatímco na horách v Čechách již padal první sníh, to byl prostě skvělý pocit!
Přelet do Valladolidu
Původní plán byl sice na první pohled optimistický, ale založený na počasí v minulých dnech. Z Castellónu severně Valencie přes národní park Cazorla, po dotankování na LEBE Beas de Segura (velmi příjemný a komunikativní správce) přistát na malém letišti Las Infantas severně Jaénu, vidět se s kamarádem, a poté pokračovat za dalšími kamarády do Valladolidu. Dohromady něco kolem 1000 kilometrů. Tato část trasy mi, vzhledem ke španělskému omezení „ultralighty pouze mimo řízené prostory“, dala zabrat asi nejvíce z celého výletu. Pokud pod vámi nejsou hory, tak jsou pod vámi samé olivy, zvrchu tlačí TMA, z boku nebezpečné a vojenské prostory, prostě žádná sranda najít vhodnou a bezpečnou trasu.
Počasí v den odletu tomu ale chtělo jinak. Vysoká vlhkost vzduchu, společně s vysokým terénem (Španělsko je hornatá země), znamenaly v půlce naší trasy mlhu až na zem. Než se začala rozpouštět, už by nám celá trasa časově nevycházela, a tak jsme naplánovali let rovnou do Valladolidu přes letiště Teruel, kde na svůj další osud čekají desítky velkých dopravních letadel nejrůznějších typů. Vidět takovou letku nečinně stát na zemi bylo poněku smutné…
Poměrně častým úkazem byli orli, létající ve velkých výškách. Ve dvou kilometrech nad zemí bych u nás ptáka nečekal, kdežto ve Španělsku jich bylo plno a tak i během klidného letu v hladině bylo nutno ostražitě koukat kolem. Orli naštěstí též oplývali pudem sebezáchovy a vždy jsme se bezpečně vyhnuli. A já měl radost, že studium mapy výskytu ptáků nebylo úplně od věci.
Samotný další let až na občasnou turbulenci proběhl bez problémů a my jsme přistáli na nádherném a přátelském letišti LETC Matilla de los Caños nedaleko Valladolidu. Kromě bezolovnatého benzinu jsme zde dostali k dispozici i hangárované stání a mohli se tak s klidem vydat vstříc dalšímu dobrodružství do Valladolidu – krásného, klidného a neuvěřitelně čistého španělského města na soutoku dvou řek.
Zpět ve Francii
Nedělní půlnocí nám končil permit pro využívání španělského vzdušného prostoru a i když jsme nechtěli, museli jsme se klidit. Předpověď byla všelijaká, na přelet jsme si tedy nechali dostatečnou časovou rezervu. V cestě nám stály Pyreneje a španělské omezení „s ultralighty mimo řízený prostor“. Pokud by se počasí horšilo, v zájmu bezpečnosti letu jsem jej hodlal směle ignorovat (na to mám jako velitel letadla plné právo, bezpečnost především) a přejít na řízený let. Letadlo mám na tyto lety nadstandardně vybavené, držím veškeré potřebné kvalifikace, řízené prostory létám rutinně. Ale nad smyslem některé úředničiny bych se rozčiloval zbytečně…. A navíc, střihnout si náročný let byla pěkná výzva 🙂
Narozdíl od východních částí Pyrenejí, kde řízené prostory začínají krásně vysoko, v okolí San Sebastianu jsou pořádně nízké. Protloukat se hornatým terénem v suboptimálním počasí a nevykouknout více než 300 metrů nad zem byl neskutečný zážitek. Najednou se spojila spousta letecké teorie, množství přečtených knih, vstřebaných informací a předešlých zkušeností a bylo třeba konat. Když procházím záznam z letu, tak i nyní po více než měsíci si přesně vybavuji každý okamžik z přeletu – každou zatáčku, každý přelétaný hřeben, každé prolétané údolí. Velký kus klidu přidala opravdu podrobná příprava. S terénní mapou a satelitními snímky oblasti jsem totiž strávil celý předchozí večer a podrobně studoval každý kilometr – kde jsou jaké kopce, kde jsou vhodné plochy pro případné nouzové přistání a zda tam z každého bodu trati dokloužeme, jak vedou údolíčka, zda je v nich dost místa na zatáčku zpět, zda nejsou slepá, kde bude foukat jaký vítr a zda nás někde nečekají velké turbulence… Podcenit přípravu by, viděno nyní i zpětně, byl čistý hazard.
Po přeletění posledního pyrenejského hřebenu se před námi rozprostřela nedozírná francouzská rovina a krásné pobřeží Atlantiku.
„Air France 123, hold short of 27, there is a light aircraft on final“ – a byli jsme v Biarritzu.
Autem by to bylo rychlejší
…aneb jak říká Juraj: „Když chceš být někde rychle, leť letadlem. Když tam chceš být včas, vezmi to po zemi“.
V Biarritzu jsme slíbili navštívit kamarády a nejvhodnější počasí na přelet domů si tak nechali utéct. Věděli jsme, že pod horami se bude déšť a nízká oblačnost střídavě vyskytovat několik následujících dní. Ranní vstávání do mlhy a cesta na letiště v dešti ani nenaznačovaly, že bychom měli ještě ten den někam letět. Věděli jsme ale, že pokud se z Biarritzu dostaneme na letiště umístěné asi dvacet minut letu severněji, máme daleko lepší výchozí pozici pro další let. Jakmile se počasí trochu umoudřilo, šli jsme na věc. Na dvě mezipřistání jsme se dostali až do Clermontu, letiště umístěného pod vyhaslými vulkány, kde jsou dodnes patrné sopečné krátery. Díky recenzím ve SkyDemonu jsme rovnou požádali parkování u místního velmi vstřícného aeroklubu (výrazně levnější než u terminálu), probrali letecké zážitky a těšili se, jak se následující den dostaneme domů.
Jenže… Následující den bylo celé dopoledne deštivo. Využili jsme jej k lehkému home officu a do vzduchu se dostali až kolem druhé hodiny odpolední. Vzhledem k přecházející frontě jsem trasu volil přes jednotlivá letiště tak, abychom vždy měli nějaké v 15 minutovém dosahu – na toto je Francie ideální. Navečer jsme přistáli opět ve Freiburgu, dotankovali, na chvíli do města a spát.
Následující ráno už jen stačilo odstartovat a s větrem v zádech a lehkým oparem na zemi vyrazit směr Slaný. Celkově jsme zaznemali 33,5 hodiny letu, 5100 kilometrů a spálili 450 litrů tekutých dinosaurů.
Tak zase příště!
